Další knihu Jodi Picoultové jsem si koupila vloni (vážně už vloni?!) s VIP slevou Knižního klubu, ale k tomu, abych si ji přečetla, jsem se propracovala až letos v září. Je to poměrně náročné čtení, a to nejen kvůli tomu, že kniha má přes 560 hustě popsaných stran, ale především kvůli obsahu. Hlavní postavou je totiž osmnáctiletý Jacob, který trpí Aspergerovým syndromem, což je druh autismu, jehož poznávacím znamením je to, že se jeho oběti na rozdíl od ostatních autistů snaží navázat vztahy s ostatními lidmi, ale jaksi k tomu nejsou geneticky vybavení – dělá jim problémy správně vyložit řeč těla ostatních lidí, nejsou schopni empatie, všechno, co řeknete, chápou doslovně atd. atd. Jodi Picoultové se myslím tohle všechno v knize podařilo víc než dobře vystihnout. V pasážích psaných z Jacobova pohledu je jasně vidět, že je to inteligentní mladík, že si uvědomuje, že je jiný než ostatní, ale nevidí v tom až takový problém, a (což mě přišlo nejhorší) přestože ví, že některé věci, které dělá, jsou hloupé, prostě si nemůže pomoct. Je z toho cítit, že ho trápí fakt, že nezvládá kontakt s ostatními lidmi (v 90% případů řekne něco sice pravdivého, ale společensky naprosto nepřijatelného), a také to, jak jsou pro něj některé situace matoucí a jak si naprosto špatně vykládá to, co se mu druzí snaží sdělit. Dost často to připomíná kolizi dvou zcela odlišných světů, a i když jsou některé Jacobovy aspergerovské hlášky docela vtipné, je to vždy jen do chvíle, než si uvědomíte, že v reálném životě to až taková sranda není, navíc dost z Jacobových reakcí by bylo jakž takž akceptovatelných, kdyby šlo o malé dítě, ale v případě stoosmdesáticentimetrového plnoletého kluka vypadají opravdu divně.
"Cestou domů Jacob předčítal na zadním sedadle nahlas z novin. "Ve městě postaví novou banku, ale zruší tím čtyřicet parkovacích míst. Motocyklista narazil do sněhové bariéry a byl převezen do nemocnice." Otočil stránku. "Co je dneska za den?"
"Čtvrtek."
"Zítra ve tři hodiny bude mít na Univerzitě v New Hampshire přednášku doktor Henry Lee a veřejnost je vítána," oznámil mi nadšeně.
"To jméno je mi povědomé."
"Mami," řekl Jacob, "vždyť je to nejslavnější forenzní vědec, jaký kdy žil. Pracoval na tisících případů, jako například na sebevraždě Vince Fostera, na vraždě JonBenét Ramseyové a na případu O. J. Simpsona. Je tu telefonní číslo, kde podávají informace." Začal mi hrabat v kabelce, aby našel mobil.
"Co to děláš?"
"Zamluvím lístky."
"Jacobe," řekla jsem a podívala jsem se na něj ve zpětném zrcátku. "My si nemůžeme jet doktora Lee poslechnout. Nesmíš opustit náš dům, natož stát."...
"Ale ty mi nerozumíš. Jde o Henryho Lee. Taková příležitost se naskytne jednou za život. Nechci jít přece do kina. Oliver určitě dokáže získat povolení na jeden den nebo něco takového."
"Myslím, že ne, miláčku."
"Takže ty se o to ani nepokusíš? Ty prostě jen usoudíš, že by to stejně nešlo?"
"Ano. Protože jediná alternativa k domácímu vězení je skutečné vězení. A já jsem si stoprocentně jistá, že dozorce ve vězení by ti taky nedal jednodenní propustku, aby sis mohl poslechnout Henryho Lee...
Možná jsem byl moc dlouho zavřený na jednom místě, nebo jsem trpěl akutními duševními potížemi kvůli propásnuté příležitosti setkat se s doktorem Lee, ale každopádně jsem se rozhodl udělat jedinou ospravedlnitelnou věc, kterou jsem ve své situaci udělat mohl.
Zavolal jsem na tísňovou linku 911 a řekl jsem jim, že mě moje matka týrá...
Okamžitě mi došlo, že jsem udělal kolosální chybu...
Jsou rychlí tihle chlapci v modrém, to musím uznat. Neuběhlo ani deset minut od mého telefonátu, a už někdo zaklepal na dveře. Matka s Theem se dole pořád ještě snažili znovu nastavit požární hlásič, který Theo vyřadil svým nepodařeným pokusem o vaření. Návštěva je překvapila naprosto nepřipravené.
Vím, že je to hloupé, ale vlezl jsem si pod postel." (str. 342-353)
Kvůli tomuhle všemu na mě kniha působila lehce depresivně a občas mi nabídla až nepříjemnou sebereflexi, protože řekněme si upřímně, dost často mám sama problém správně vyjádřit to, co chci říct (a dost často to vyzní úplně jinak a naprosto blbě), resp. říct ve správnou chvíli tu správnou věc, nebo pochopit, co se mi snaží sdělit ostatní (zvlášť když jde o takové to "čtení mezi řádky" a hádání, proč dotyčný řekl to, co řekl, a co tím asi sledoval, nebo jestli to myslel smrtelně vážně či žertoval). Zkrátka všechna ta nedorozumění a komunikační bloky mi přišly docela frustrující a Jacoba i jeho rodiny mi bylo dost často líto. Kniha totiž, jak už bývá u Jodi Picoultové zvykem, nabízí vyprávění i z pohledu ostatních postav, takže se dozvíte, jak tuhle životní komplikaci snáší Jacobova matka Emma, jak Jacoba vnímají cizí lidé jako jeho právník nebo policejní detektiv, a také jaký má k němu vztah jeho mladší bratr Theo.
"Mám na obličeji čtyřiadvacet stehů. Kvůli bráchovi. Po deseti zbyla jizva, která se mi táhne přes levé obočí – památka na to, jak mě Jacob srazil z dětský židličky, když mi bylo osm měsíců. Dalších čtrnáct mám na bradě. O Vánocích 2003 mi nějaký hloupý dárek udělal takovou radost, že jsem zmačkal balicí papír a Jacob z toho zvuku dostal amok. Nevyprávím vám to proto, abych si na bratra stěžoval, ale proto, že matka vám bude tvrdit, že Jacob by nikomu neublížil. Jsem živej důkaz toho, jak se snaží obelhávat sama sebe.
U nás doma se bere jako samozřejmost, že budu Jacobovi pořád ustupovat, bez výjimky. Je to takový domácí pravidlo. Takže když musíme objíždět objížďku (to je ale ironie, co?), protože je značená oranžovými značkami a ty Jacoba vytáčejí, je to důležitější než fakt, že přijdu do školy o deset minut pozdějc. Taky vždycky musí jít do sprchy jako první, protože před milionem let, když jsem byl ještě mimino, si dával sprchu jako první a nesnáší, aby se na zaběhaným pořádku cokoli měnilo. A když mi bylo patnáct a potřeboval jsem si vyzvednout potvrzení pro autoškolu, museli jsme to odložit, protože Jacoba vytočily nový boty. Předpokládalo se, že to pochopím, protože takový věci se stávají. Jenže při dalších třech příležitostech, kdy jsem chtěl, aby mě matka dovezla na dopravku a vyřídilo se to, taky vždycky k něčemu došlo. Nakonec jsem ji o to přestal prosit. Takhle budu jezdit do třiceti na skejtu...
Nejsem svatej. Občas vytáčím Jacoba k nepříčetnosti čistě proto, že je to tak snadný. Jako třeba když jsem mu vlezl do skříně a zpřeházel mu oblečení. Nebo když jsem schoval víčko od zubní pasty, takže ji nemohl zavřít, když si dočistil zuby. Jenže nakonec se vždycky cejtím blbě kvůli mámě, která ty Jacobovy scény pokaždý odnese nejvíc. Někdy, když si myslí, že už s Jacobem spíme, ji slyším plakat. V takových chvílích si uvědomím, že ona si tenhle život taky nevybrala.
Takže jsem to já, kdo musí obvykle zasahovat. Já většinou Jacoba fyzicky odtáhnu, když začne někde před lidma vyšilovat. Já mu řeknu, aby se uklidnil, když nervózně rapluje v autobuse, protože přitom vypadá jako totální pošuk. A já jdu do jeho třídy dřív než do svojí, abych učitele upozornil, že Jacob není ve svý kůži, protože nám ráno došlo sójový mlíko. Jinými slovy funguju jako starší bratr, i když starší nejsem." (str. 17-18)
Pokud jde o zápletku, aby to nebylo jen tak obyčejné vyprávění ze života člověka s Aspergerem, nechala Jodi Picoultová Jacoba i s jeho posedlostí kriminálními případy a forenzními vědami (až chorobná posedlost jediným tématem/koníčkem je také jedním z příznaků Aspergera) zamotat do případu zmizení a smrti jeho lektorky sociálních dovedností, Jess Ogilvyové, v rámci kterého se z něj velmi záhy stává hlavní podezřelý. Což mě přivádí k myšlence, že 90% knih téhle autorky jsou vlastně detektivky, i když se tak na první pohled netváří.
"Jacob se podíval na hodiny. Začal přejíždět špičkami prstů po palci nahoru dolů. Nahoru dolů. "Teď už musím jít."
Všimla jsem si, jak si detektiv Jacoba prohlíží, a bylo mi jasné, co si myslí. "Vsadím se, že když se setkáte s někým, kdo se vyhýbá očnímu kontaktu a neposedí v klidu, okamžitě usoudíte, že něco skrývá," řekla jsem Matsonovi. "Já z toho poznám, že je autista."
"Je půl páté," řekl Jacob hlasitěji a naléhavěji.
"Můžeš se jít dívat na CrimeBusters," dovolila jsem mu a on rovnou vypálil jako střela do obýváku.
Detektiv na mě užasle koukal. "Promiňte, ale byl jsem zrovna uprostřed výslechu."
"Nevěděla jsem, že jde o výslech."
"Mladé dívce jde možná o život a vy považujete za nejdůležitější, aby se váš syn podíval na televizní seriál?"
"Ano," odsekla jsem.
"Nepřipadá vám divné, že vašeho syna vůbec nevyvedlo z míry zmizení jeho lektorky?"
"Mého syna nevyvedla z míry ani smrt jeho dědečka," namítla jsem. "Znamenala pro něj jenom forenzní dobrodružství. Jessino zmizení se ho dotkne jen tehdy, pokud bude mít vliv přímo na něj – tak hodnotí všechno. Až si uvědomí, že se možná nebude konat jeho nedělní hodina s Jess – teprve pak bude rozrušený."
Detektiv se na mě dlouze zadíval. Čekala jsem, že mi udělí lekci o maření úředního výkonu, ale místo toho naklonil hlavu ke straně, zamyslel se a řekl: "Musíte to mít opravdu těžké."...
"Je to můj život," řekla jsem a pokrčila rameny.
"Pracujete mimo domov?"
"To mě taky vyslýcháte?"
"Jen konverzuji, než budou reklamy," řekl s úsměvem.
Beze slova jsem se zvedla a šla zamíchat borůvkovou náplň do koláče, který jsem chtěla upéct k večeři.
"Tuhle v noci nás váš syn překvapil," pokračoval Matson. "Nejsme zvyklí, že by se na místo činu zatoulaly nezletilé děti."
"On není de facto nezletilý. Je mu osmnáct."
"Hm, rozhodně toho ví o forenzních vědách víc než chlapi, kterým je čtyřikrát tolik."
"Řekněte mi něco, co nevím."
"Máte hezké oči," řekl detektiv.
Rozpaky jsem upustila lžíci do hrnce. "Co jste to říkal?"
"Však jste mě slyšela," odpověděl Matson a šel si sednout do obýváku, aby tam počkal na závěrečné titulky CrimeBusters." (str. 140-141)
Co se týče knihy Nejsem jako vy (mimochodem, řekla bych, že originální název House Rules neboli Domácí pravidla dává vzhledem k obsahu knihy větší smysl), připadalo mi zajímavé, jak si autorka během soudního přelíčení pohrává s myšlenkou, jak daleko je od autisty nebo člověka s Aspergerem k sociopatovi, a taky Emmina hypotéza o tom, že Aspergerův syndrom může být způsoben otravou rtutí, v jejíchž sloučeninách byly konzervovány dětské vakcíny – dítě tak během půl roku dostalo dávku rtuti překračující dlouhodobou normu pro dospělého člověka a symptomy otravy rtutí jsou hodně podobné Aspergerovým. Jinak mě ale čtení nebavilo zdaleka tolik jako u předchozích knih (i když Až na konec všech dní mi připadala ještě horší). Řekla bych, že je to částečně i proto, že už jsem vypozorovala určitý vzorec děje románů Jodi Picoultové, a tak nic z toho, co se v knize děje, pro mě nebylo překvapením, spíš jsem se jen snažila prokousat na konec, abych zjistila, jakže to tedy bylo s tou Jess Ogilvyovou a jestli si to, co se stalo, myslím dobře nebo ne.
"Nenávidím Marka, Jessina přítele, s kterým chodí od minulého září. Důvody jsou následující:
1. Jess kvůli němu někdy brečí.
2. Jednou jsem si všiml, že má Jess na boku modřiny, a myslím si, že jí je udělal on.
3. Pořád nosí velkou oranžovou mikinu s nápisem Bengals.
4. Říká mi šéfe, i když jsem mu opakovaně vysvětlil, že se jmenuju Jacob.
5. Myslí si, že jsem duševně zaostalý, ačkoli tato diagnóza je vyhrazená lidem, kteří dosáhnou v inteligenčním testu méně než 70 bodů, zatímco já jsem dosáhl 162. Pouhý fakt, že Mark toto diagnostické kritérium nezná, podle mého názoru naznačuje, že on sám má ke skutečné retardaci mnohem blíž než já.
6. Minulý měsíc jsem Marka viděl v Centru dobrovolných služeb, v hloučku dalších lidí, ale Jess tam nebyla. Pozdravil jsem ho, ale on předstíral, že mě nezná. Pozdravil jsem ho, ale on předstíral, že mě nezná. Když jsem to řekl Jess a ona se ho zeptala, popřel to. To znamená, že je pokrytec, a navíc ještě lhář.
Nečekal jsem, že bude na dnešní hodině, takže jsem hned od začátku cítil, že se přestávám ovládat, i když mě Jessina přítomnost většinou uklidňuje. Nejlíp bych asi takovou situaci popsal jako bleskovou potopu. Uvědomujete si, že katastrofa se nevyhnutelně blíží; cítíte jemnou vodní tříšť na obličeji. Vidíte, jak se na vás valí vodní stěna, ale je vám jasné, že se nedokážete pohnout z místa." (str. 67)
Nejsympatičtější postavou byl rozhodně Jacobův právník Oliver, který mi se svojí odzbrojující přirozeností, dobrým srdcem, pudlem Thorem a talentem ze všech přehmatů ve své opravdu čerstvé právnické praxi (předtím se živil jako koňský kovář) úspěšně vybruslit připadal jednoduše úžasný. Konec knihy jako takový mě ale tentokrát pěkně naštval, protože mi připadá nedopsaný a nebýt autorčina závěrečného poděkování, bála bych se, že se mi do ruky dostal nějaký vadný výtisk, kterému chybí rozuzlení. Vlastně totiž nevím, jak to s Jacobem dopadlo. Knize tak podle mě chybí pointa, což je škoda, protože pár stránek navíc už by čtenáře nezabilo.
"Zadívala se na mě, jako by se bála uvěřit, že ještě někdo jiný může být přesvědčený o Jacobově nevinně. Pak začala nandavat jídlo na talíře. "Jacobe! Theo!" zakřičela a kluci postupně sešli do kuchyně.
Jacob si vzal svůj talíř a okamžitě zamířil do obýváku k televizi. Theo hlučně seběhl schody, podíval se na mě a zamračil se. "Neměl by nás zvát na oběd spíš on?" zeptal se.
"Taky tě rád vidím," odpověděl jsem.
Změřil si mě a odsekl: "To je jedno."
Zatímco se šoural s talířem zpátky nahoru, chystala Emma jídlo pro nás. "Většinou jíme společně, ale občas je dobré si od sebe odpočinout."
"Umím si představit, jak je to těžké, být v domácím vězení."
"Je to docela smutné, když nejsilnější zážitek z celého dne představuje cesta ke schránce pro poštu." Předklonila se a položila přede mě talíř.
Byl na něm kus bílé ryby, kaše z bílých brambor se smetanou a hromádka bílé rýže.
"A jako moučník budou pusinky?" zeptal jsem se.
"Piškotový dort z bílků."
Píchl jsem do jídla vidličkou.
Emma se zamračila. "Je ta ryba nedovařená?"
"Ne ne, je skvělá. Já jen že jsem nikdy neviděl, že by někdo takhle barevně sladil jídlo."
"Je prvního února," prohodila, jako by se tím všechno vysvětlovalo. "Každého prvního jíme bílé jídlo. Den bílého jídla. Už takhle vařím tak dlouho, že si ani neuvědomuju, jak je to nenormální."
Ochutnal jsem brambory. Byly úžasné. "Co vaříte jednatřicátého? Všechno spálíte na uhel?"
"Ať vás ani nenapadne nasadit ten nápad Jacobovi do hlavy," řekla Emma. "Dal byste si trochu mléka?"
Nalila mi do sklenice. Sáhl jsem po ní. "Nechápu to. Proč mu záleží na barvě jídla?"
"Proč zpanikaří, když se dotkne sametu? Proč nesnáší zvuk přístroje na espreso? Existuje milion otázek, na které neznám odpovědi," řekla Emma. "Takže nejjednodušší je vyrovnat s tím a snažit se, aby nedostal záchvat."
"Jako u soudu," podotkl jsem. "Nebo ve vězení."
"Přesně tak. Takže v pondělí jíme zelené jídlo, v úterý červené, ve středu žluté... a tak dál."...
Možná měli moji skandinávští rodiče pravdu. Nevím proč, snad to způsobila ta ryba, nebo to, jak Emma v tu chvíli vypadala, ale já měl najednou chuť ji políbit. Samotného mě to překvapilo. Přesto jsem to neudělal, protože byla matkou mého klienta a protože by mi nejspíš dala jednu do zubů.
"Předpokládám, že máte nějaký plán útoku," řekla.
Vykulil jsem oči – myslí na to, na co myslím já? Hlavou se mi honily divoké představy. Což takhle přirazit ji ke kuchyňskému stolu?
"Čím rychlejc, tím líp," řekla Emma a mně se rozbušilo srdce jako o závod. Podívala se přes moje rameno do obýváku, kde Jacob pomalu pořádal svou porci rýže. "Chci, aby byl tenhle zlý sen už za námi."
Rázem jsem dopadl natvrdo zpátky do své smutné reality. Naprosto profesionálně jsem si odkašlal... "Možná bychom mohli zažádat o vyloučení důkazu."
"Co to je?"
Než jsem stačil odpovědět, přišel do kuchyně Jacob s prázdným talířem. Odložil ho do dřezu a pak si nalil kolu. "Podle pátého dodatku Ústavy Spojených států máte právo nevypovídat, pokud se tohoto práva nevzdáte. Za jistých okolností, když vám policie nepřečte vaše práva, nebo vás řádně nepožádá, abyste se jich vzdal, cokoli, co řeknete, může být použito proti vám. Obhájce může předložit žádost o vyloučení důkazu, a zabránit tomu, aby se důkaz dostal před porotu." Pak se vrátil do obýváku.
"To je teda naprosto špatně," zamumlal jsem.
"Vážně?"
"Jo," řekl jsem. "Jak to, že on může pít kolu, když je prvního?"
Po chvilce ticha jsem poprvé uslyšel Emmin smích." (str. 308-310)